... bez nadpisu ...

18. ledna 2007 v 0:18 | DiD |  Má slova
... pro dnes ne ...
Potřebovala jsem se volně nadechnout. Potřebovala jsem samota a mé tiché přemítání. A nebo vymítání. Cokoliv. Lentilky neúčinkovali tak šíleně, takže řídit se dalo v pohodě. Nejdříve jsem musela jet do školy. Na parkovišti Myšák nebyl, tak jsem dáreček pro jeho maličkou Natálku nechala u jeho kolegy. A pak jet na nákup. Nevěděla jsem kam přesně, který market si vybrat. Tak proč ne ten, který byl nejdál - v Petržalce.
Vplula jsem do areálu, "porvala" nákupní košík a hned přistála u stojanu s novinami. Prolétla jsem očima nejnovější drby a znechuceně odložila zpátky na místo noviny, které jsou až příliš levné na to, kvůli jakým sračkám musí každý den umírat stovky stromů. Nakonec jsem našla svůj National Geographic, dala ho do košíku, přidala k tomu knihu Základy kresby a maľby, koupila si měkké tužky, náčrtník a pečivo a vyrazila zpět do auta. Zaznamenala jsem první negativní účinek lentilek... strašně rychle mi vysychá v ústech. Zanadávala jsem si, pod sedadlem nahmatala neperlivou minerálku a vypila polovinu.
Nastartovala jsem a po pár metrech jízdy jsem mohla natolik šlápnout na plyn, abych slyšela uklidňující zvuk vytáčeného motoru do otáček. Natolik mě to zaujalo, že jsem málem přejela odbočku a musela jsem skoro flekovat na místě. Takhle jsem se ještě několikrát pomazlila s motorem až jsem konečně dorazila do Palace a zaparkovala na svém oblíbeném místě. Vytáhla jsem z kufru NG a dala ho do kabelky.
Pospíchala jsem ke vchodu, vítr nepříjemně foukal studený vítr a já v tílečku a černém svetru cítila, jak mi naskakuje husí kůže snad i na prdeli. Když jsem se blaženě přiblížila ke skleněným dveřím, ty zůstaly zavřené. Nevěřícně jsem se podívala nad sebe na černou krabičku, ve které byla fotobuňka. Zase mě ignoruje. To je jako naschvál. Několikrát jsem udělala krok, dva, zpátky... Nic.
Nebýt chlapíka, který se ke mně blížil s úsměvem na rtech díky mému šaškování před dveřmi, nebyla bych se dostala dovnitř. Nechápu, proč mě to ignorovalo, ale přičítám to zlému nastavení na pidi-lidi. Holt se stošedesátitřemi centimetry se těžko probíjí životem, ale že budu mít problémy i s dveřmi, bych nečekala... Že by symbolika života?! Vešla jsem do obrovské, světlé, prostorem hýřící haly a spražila pohledem pár vysmátých xichtů v první kavárničce ve vestibulu - jen aby se to příště nestalo jim. Rychle jsem prošla okolo výloh, které křičeli "Ke mně, vejdi ke mně!" a mířili k mému "kruhu".
Můj malý vesmír v podobě Coffee & Company se přiblížil. U pokladny jsem poprosila o Caffe Latte Extra s "príchuťou lieskového oriešku" a nechlazenou minerálku bez bublinek. Musela jsem působit jako rozmazlená fiflena, která nějakým zázrakem přišla k prachům, ale neměla jsem chuť se tvářit smutně, zuboženě nebo sebelítostně. Celá ta těžká doba se zúročila v těch pár okamžicích, kdy jsem mířila k sedadlu. Je až srandovní, kolik rozhodnosti může být v člověku, když si to rázuje přes celou kavárničku ke svému oblíbenému místu. Malý generál.
Sedla jsem si, kabelku dala vedle sebe a zavřela oči. Před očima tma, ruce jsem položila na opěrky a jemným pohybem pohladila umělou kůži, cítila chlad pod prsty a nasávala vůni kávy, která se chystala, parfémů, které se kolem mě vířily a dezinfekce na podlahu. Stará známá vůně mě aspoň na pár chvil přenesla do starých časů, kdy vše bylo ve svých pevných kolejích. Po chvíli mě v sladkobolném vzpomínání vyrušila "čašníčka" s mou sladkou kávou a minerálkou. S díky na rtech jsem vzala horký hrnek do rukou a okusila mléčnou pěnu.
A už se opakoval starý rituál - minerálku pryč z tácku, nalít jen do půlky sklenice, dva sáčky s cukrem, jedno trhnutí, třikrát zaklepat na prázdné sáčky, lžičkou nejdříve vyjíst pěnu, zamíchat, olíznout lžičku, dát na tácek, uchlipnout z horké kávy, zanechat vše tak a opřít se. Ještě teď mě udivuje, jak může být stereotyp uklidňující.
Jedním pohybem jsem vytáhla NG a položila si jej na klín. Zkoumala jsem jeho obálku, hladila ji, jako kdybych našla ztraceného přítele a s bázlivou úctou otočila první stránkou. Další okamžiky si moc nepamatuju, protože jsem se ocitla tisíce mil daleko, někdy i pár let zpátky... Mé cestování skončilo studeným zbytkem kávy a dopitou minerálkou po 2 hodinách. Seděla bych i déle, ale venku už se začalo stmívat. Zvedla jsem se, koupila drahému "take away coffee" a vydala se na parkoviště. Dveře mě pustily ven bez problému - hajzlíci.
Napůl slepá díky čtení bez brýlí jsem kličkovala mezi auty, projížděla tepnami Bratislavy, čekala na křižovatkách a kochala se pohledem na okolostojící auta a jejich pasažéry. Pozorovala jsem dva mladé v červeném Daewoo, jak se vášnivě líbají, ve stříbrném BMW zamračeného staršího pána - zřejmě - s manželkou, která až příliš agresivně gestikulovala, dvě mladé slečny, které se snažily upoutat pozornost holohlavého řidiče ve vedle stojícím Volkswagenu. Zase jednou jsem si uvědomila, že každé "auto" má svůj osud. Tak jako při zimních toulkách městem jsem si pokaždé s úžasem opakovala jako mantru "co svítící okno, to jeden příbeh"...
Nakonec jsem se promrkala a přes všechny červené světla na semaforech - profilozofovala až k nám na parkoviště. Nechtělo se mi vystoupit z auta, ale domov zoufale volal. A tak jsem otočila klíčkem v zapalování, motor přestal vrnět, otevřela jsem dveře, vystoupila a se zvukem zabouchnutých dveří se skončilo i moje "surové-drsné-asertivní-němé" já.
Vrátila jsem se... Tak jako se pokaždé vrátím. Tak jako pokaždé opustím svou "černou" Ivanu, abych v té "bílé" formě dělala anděla strážného. Miluju svou černou část, miluju svou sobeckost, žárlivost, pomstychtivost, agresivitu. Tak jako nic není ani černé ani bílé, tak ani já nejsem ani svatá ani ďábel. Miluju svou rozpolcenou povahu, která chce milovat a zatracovat zároveň... A za tu lásku pykám. Zrovna teď...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama