Pohádkový les

22. prosince 2006 v 17:27 | DiD |  Má slova
Osvícená, znovuzrozená...
Autem jsme s mamkou dojeli na obvyklé místo a zaparkovali. Ona potřebovala větévky smrkové, jedlové a borové na výzdobu, já načerpat energii. Znáte to, jezdíte do lesa, aby jste se konečně po x dnech svobodně nadechli... a ono nic. Žádné uvolňující očištění, žádné povznesené myšlenky, řešíte dál své problémy a nerelaxujete. Ale dneska to nebylo plytké chození. I když to tak zpočátku nevypadalo... Při odbočování ze silnice na polní cestu nám bylo jasné, že čisté a suché domů nepřijedeme...
Bylo šero, ponuro, mokro, mlhavo... úžasná atmosféra pro "depkaření". Ale na to jsem neměla náladu a myšlenky mi stále utíkaly k problémům, kterých jsem se chtěla v lese zbavit. Vešli jsme do prvního lesa, přeskočili potok a vyšli na louku... A to už jsem šla sama, pomalu krok za krokem jsem vdechovala vůni tlejícího jehličí, trávy... Co krok, to tři údery srdce, neslyšela jsem nic jiného, neviděla kromě trávy pod mými botami nic... Nevšimla jsem si, že jsme dorazili do druhého lesa na cestičku, která rozdělovala "temný les" od "světlého". Temný les v sobě nese všechen smutek minulosti, kdysi se v něm oběsil muž... stále truchlí. Světlý les je opakem, cítím z něho čistý optimismus o poté, co dolinku v něm vykáceli... stále tam skotačí mladí srnci, život tepe...
Šla jsem po cestičce stále nahoru, neudělala krok ani vlevo do Temného, ani vpravo do Světlého... Balancovala jsem na hranici a šla stále rovně směrem ke krmelci. Vnímala jsem jen tlukot srdce a mé oči na zemi neurčitě hledaly schůdná místa pro mé nohy. A najednou se TO stalo.
Les mne zdravil, cítil jsem to každým pórem v kůži, vánek mne hladil po tvářích a laskal se s mými vlasy. Zastavila jsem se, začala zhluboka pomalu dýchat, zvratila hlavu dozadu, usmála se a zavřela oči. Vnímala jsem jen LES, toho bezpohlavního tvora, který je vším tvořen a tvoří vše. Jako kdyby to sám chtěl, zaslechla jsem nad sebou káně, jasný zvuk jeho hlasu zněl mým uším jako rajská hudba... ozvalo se další a spustili svůj krásný dvojhlas. LES mne zdravil a já se bála otevřít oči, abych to kouzlo okamžiku nezlomila. Ještě dvakrát jsem se nadechla, otevřela oči a viděla jsem JEJ. Viděla jsem HO v celé jeho krásně, tak jako byl předtím ponurý, chladný, neosobní a pustý, nyní měl stejnou atmosféru... ale já byla jeho součástí. Viděla jsem všechny odstíny zelené, hnědé, žluté, oranžové, šedé... Nádherné stromy něžně hýbaly větvemi, jako kdyby se mne chtěli dotknout a říct "Vítej zpátky...". Mechový koberec něžně pokrýval kořeny stromů tak, že vypadaly jako zabalené do tmavě zeleného sametu, oranžovo-hnědé listé se lesklo kapkami deště, které na nich ulpěly a zakončili svou pouť. Borůvčí zbavené listí jako hřebeny zachycovaly lístky, které vichřice nestihla odnést... Cítila jsem, jak mnou prostupuje POKORA a ÚCTA. Měla jsem před očima krásu, kterou člověk nestvořil... a v duchu jsem poklekla před LESEM a děkovala za přijetí.
Snažila jsem si ten okamžik vrýt do paměti. Udělala jsem první krok a nohy jako by mne samy nesly k místu, kde vichřice před pár týdny zlomila jedli v půli. Smutek z prvního pohledu vystřídalo pochopení. Koloběh života. Okolo skomírajícího zeleného obra, kterému už lidé uřezali jeho "ruce", aby krášlili jejich vázy v domech", rostly malé jedličky, dvouleté, tříleté stromečky, které se chvěli v mrazu... Tolik houževnatosti v nich bylo, tolik síly, i když byly velké stěží deset centimetrů... Zlomená jedle, zasela svá semena, zanechala nám samu sebe...
Jak jsem tam tak stála a oči mi klouzali po stromečcích, zahlédla jsem jej. Byl součástí Světlého lesa, stál ve vykácené dolince jako osamělá památka padlým obrům. Obrovský buk. Vydala jsem se k němu s bázní a obdivem v srdci. Neměl na sobě už žádné listí, jeho větve vypadali, že se snaží dotknout šedých mraků. Přišla jsme blíž a položila dlaně na jeho tělo. Vnímala jsem chlad a vlhkost z jeho kůry, ale to mne neodradilo a objala jsem jej. Tedy alespoň jsem se o to pokusila. Jeho kmen byl obrovský a mé ruce se nespojily. Usmála jsem se své bláhovosti a pohlédla nahoru do jeho koruny. Byla majestátní. Připomínal mi vůdce stáda, hlavu smečky, Ochránce maličkých.On byl přítomen každý večer setkáním srnců s nejistými srnami, dovádění selátek, které sem do dolinky dovedla bachyně... Buk, jeho krásné tělo, hlava, jeho hladká šedá kůže... to vše tam stálo v celé své kráse, jen vlasy mu pan Podzim vzal...
Pomalu jsem se otočila vydala jsem se zpět na cestičku. Po pár krocích mne zastavila kapka vody, která mi přistála na řasách. Vzhlédla jsem do výšin, abych viděla odkud spadla a dívala jsme se do bohaté koruny vzrostlého smrku... Stála jsem takto dlouho, bez pohybu a pozorovala postupně padající kapky... Čas se zastavil a já viděla strom plakat. Jeho slzy ulpívaly na mých vlasech, šatech a vpíjeli se do látky až jsem jednu z nich ucítila na kůži. Můj křest, můj svazek s LESEM, mé manželství...
A tehdy se mi chtělo zakřičet "Miluji Tě!"....
Jsem JEHO, ON je mou součástí a nikdy se HO nevzdám... Můj les... Můj život... Můj sen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mysteria-angel mysteria-angel | Web | 22. prosince 2006 v 20:38 | Reagovat

Úplně na mě dýchla ta vůně listí, kůry... země. Jenom víc takovýchhle článků. Ani nemusím vytáhnout paty z domu a na takovou uklidňující chvilku v lůně přírody můžu zajít k tobě. Když si představím, že jen dnes lidé zničili stovky takových stromů a snů je mi do breku.

2 Eridan Eridan | Web | 22. prosince 2006 v 22:52 | Reagovat

Těší mě, že se líbílo čtení. Dnešní procházka v lese byla pro mě opravdu nezapomenutelná a snažila jsem se podělit o ten zážitek i s ostatními... proto mě těší, že i Tebe potěšilo ;)

Jj... taky jsem plakala, když mi vykáceli dolinku.

Snad jednou budeme mít Vánoční stromeček celoroční - zasazený v květináči a nebo si budeme dávat dárky na zahradě ve sněhu... umělý nechci a ta každoroční poprava jednoho stromečku u nás na zahradě je hodně smutnou chvilkou...

3 Kaam Rooky Kaam Rooky | E-mail | Web | 22. prosince 2006 v 23:26 | Reagovat

miluju obrázky z deviantartu =o)

4 Eridan Eridan | Web | 22. prosince 2006 v 23:30 | Reagovat

Jj... skvělá studnice úžasných fotografií... a zase za tento web musím poděkovat mysteria-angel, že mi o něm řekla.. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama