Tak nějak mizerně

14. října 2010 v 19:13 | DiD |  Home
... mi je ...


Když se ráno probudíte, nikdy nečekáte, že se vám stane to nejhorší. No, někdy není radno býti přílišným optimistou. Někdy život zahraje na té vaší životní melodii slušný hardcore a vy potom máte o "emo music" vystaráno na dlouhý čas...
tear


Mojí hudbou po dvou dnech je ladění Orchestru Národního divadla v Praze. Chaos nad chaos. Ale chvílemi se to "vyjasní" na vrchol Bachových varhanových etud. To je krása. Chodím si po kolena v bahně a přemýšlím, jak z toho ven. Nelíbí se mi, jak to teď je. Nelíbí se mi, co se stalo. A nelíbí se mi ani vyhlídky, kterým říkati nadějné, by bylo vrcholem sarastických aforismů.

Už mě napadlo, že "Ten nahoře" má smysl pro humor. Každý den se dívá na naše osudy a každé ráno si vybere někoho (kritéria výběrů nejsou k mání), komu to trošku "osolí". A nikdo mu neuteče. A tak jednoho pěkného rána, když jsem se probudila s úsměvem na rtech, nebylo mi dopřáno s úsměvem na rtech usínat. Nebo možná je život natolik spravedlivý, že dělí všechno stejně. Dlouho se směješ?! Šup Ti pořádnou porci slz, ať to máme pěkně vyrovnaný...

Asi je tenhle můj zápis zmatenější než lesní včela, ale potřebuju to ven dostat. Potřebuju to vyřvat, vypsat, vykřičet, když vyplakat se nepomáhá. Potřebuju jistotu a bezpečí. Tak nějak jsem o ty vzácné pocity přišla. Nevím čím jsem si to zasloužila, ale byla jsem připravena o důvěru. Bez ní jistota a bezpečí jen slepě tápou ve slepých uličkách.

Bolí to. A to je jen začátek...
 

Melancholie

22. ledna 2010 v 20:56 | DiD |  Home
Asi...

... se vrátím opět k blogu. Ke starému příteli, který zůstal. Vypovídá a přízni či nepřízní doby, o mých vzletech i pádech. Zájmech či odporu. A taky pejskové si dožadují tlapkání. A hlavne uvnitř mě to všechno bublá, vrčí, troubí, tluče, halasí, hromuje a jinak dává najevo, že to chce ven. Ne na papír. Ne do souboru v počítači. Ale ven. Do světa. Takže...

... Brzy napočtenou...


;)

Zprávy z "domova"

19. ledna 2009 v 22:48 | DiD |  Má slova
Jsem zpět?


Možná je čas, vrátit se tam, kde jsem skončila. Možná je čas skončit úplně. Sama nevím, netuším. Možná....

Nějaké novinky u mně?! Ale ano! Samozřejmě a kolik! Ta první? Největší? Že jsem naIvka? Ah ano, pardon, to jsem zapomněla, že to je staré... A asi konstantní v mém životě. Takže k věci. Po půl roce emocí, bolesti, smíchu, slz a štěstí jsem ukončila něco, o čem jsem myslela, že je dokonalé a na stálo. Bullshit. Příště si tenhle luxus "domýšlet si a věřit v pěkné" nedopřeju - zmenším si tak zklamání, které se dostaví. A myslet si, že nemám růžové brýle?! Další bullshit... :)) Holt jsem nepoučitelná - tak jako vždy.

Na druhou stranu přiznávám - hodně mi to dalo. Zjistila jsem, co potřebuju. A bez čeho se opravdu odejdu. Nějak jsem i zestárla. Dokonce uvažuji i racionalně ve věcech, kde rozum nemá co dělat. Asi se tak opravdu mělo stát...

Ale co jsem tím vlastně chtěla říct??..... Snad jen.... opět začínám žít....
 


A dost!

23. září 2008 v 11:39 | DiD
Absence textů není způsobena uživatelem Eridan. Poděkujte blogu.cz, že nedovolí uživatelům psát článek déle než 30s aniž by ho je to neodhlásilo...
Děkuji, děkuji, děkuji.... za tento poněkud frustrující zážitek, mé marné snahy a ztracený čas...

Agónie...

27. června 2008 v 10:10 | DiD
Jednoho krásného víkendového večera přišla nečekaně zlá nálada a s ní ne moc pozitivní myšlenky, ale člověk se s tím vždy snaží nějak poprat. A já to prostě hážu na papír. Tak tedy - toto je můj sobotní výblitek...
Keď hľadám a nenachádzam...
Keď čakám a nedočkám sa...
Keď dávam a nedostávam...
Keď pozerám a nevidím...
Keď milujem a necítím...

Do rohu zahnať
Osud zobrať do vlastných rúk
S pocitom prehry víťaza
Oslobodiť beštiu
Ta spáli mosty
A hoduje na mrtvých snoch
Bez bolesti v agónii
S úsmevom v očiach a slzou na perách

Lúčim sa....

Další články


Kam dál